I. Vskutku nečekané
První díl je tady! Tak do toho, jen si počtěte. Snad se bude líbit.
Bylo, nebylo... No, a víte co? Začneme od začátku - ten den začínal jako každý jiný. Ráda bych řekla, že jsem něco podivného cítila ve vzduchu, nebo že se mi zvláštně svíral žaludek, ale bohužel - zjevně nejsem jasnovidec. A i kdybych měla byť jen špetku talentu k věštění, byla bych hrůzou - nebo možná nadšením...? - bez sebe. Celý můj život se měl od základů změnit.
Takže, jak už jsem říkala, ten den začal jako každý jiný. Téměř. Tentokrát jsem si s sebou cestou do práce nezapomněla vzít oběd, což se mi sice stává často, ale ne pravidelně, takže to mohu považovat za úspěch. Pracuji jako anglický průvodce na částečný úvazek a zároveň studuji psychologii na vysoké škole v Praze. Jsem teprve v druháku, ale učitelé mě mají rádi (většina) a mám dobré známky. Doufám, že jednou budu mít vlastní praxi jako dětská psycholožka - což se teď, po tom všem, co se stalo, asi nestane - a chci být prospěšná.
No, takže když jsem se dostala do práce - měla jsem provázet od náměstí Republiky a tedy i přes nádhernou pozdně gotickou památku Prašnou bránu - tak na mě čekalo více lidí, než minule. Dokonce i jedna zvláštní osoba, která měla celou dobu nasazenou kapuci dlouhého černého pláště, přestože bylo slunečno a bylo, ač ne tak parné, stále léto, a nebylo jí proto vidět do obličeje. Postava byla štíhlá a malá, vypadala téměř žensky, ale její pohyby byly spíše mužské. Nevěnovala jsem jí pozornost (což se později ukázalo jako chyba).
Provedla jsem skupinu, dala si oběd a pustila se do další. Den skončil celkem normálně, přestože jsem byla trochu politá od kafe, díky jednomu z turistů, který do mě vrazil, když jsem se se všemi vracela kolem chrámu Matky Boží před Týnem s kouřícím kelímkem v ruce. No, všechno je jednou poprvé. Vrátila jsem se do bytu, který sdílím se svou mladší sestrou a která je doma u rodičů. A po vynikající večeři, kterou jsem sama uvařila (nikdo si na mou kuchyni ještě nestěžoval), jsem se šla nachystat do postele. Po horké sprše je všechno lepší. A tak jsem zhasla v ložnici velké světlo a četla jsem si na notebooku fanfiction na Harryho Pottera. Ano, jsem milovník fanfictionu na Harryho Pottera a mou nejoblíbenější postavou je Severus Snape, přiznávám se bez mučení. Ale kdybych věděla, kam se díky tomu dostanu... No, asi bych se do toho nehrnula, kdybych věděla, kam to vede.
Zavřela jsem počítač a usnula jsem.
Probudil mne podivný zvuk, jakési prásk. Rychle jsem zatajila dech a posadila se na posteli. Nahmátla jsem v okamžení vypínač noční lampičky a rozsvítila jsem. Přede mnou byla postava v černém plášti, celá ve zvláštním, také černém, oblečení. Malá, hubená,... To byl ten turista z dnešního dne! Stínil si rukou oči před světlem, ale teď už se pravděpodobně probíral z oslnění. Dal ruku k tělu a vyčkávavě na mě zíral. Moc jsem mu do tváře neviděla, kvůli té kapuci.
"Ehm... Dobrý den...?" zkusila jsem.
"Come on, I know you speak English fairly good. (No tak, vím, že umíš mluvit anglicky celkem dobře)" odpověděl anglicky.
"Kdo jste a co chcete?!" vykřikla jsem, také anglicky.
"Potřebuji Vaši pomoc. Závisí na tom osud lidstva a osud všech magických bytostí." odvětil celkem vážně. Konverzace i nadále pokračovala v angličtině.
Zírala jsem v šoku. "Co, prosím?! Jste normální? Je to nějaký vtip?"
"Ujišťuji Vás, že to žádný vtip není. A co se týče toho, kdo jsem..." odmlčel se a sundal si kapuci. Pod ní byla celkem milá tvář se zelenýma očima. A jizvou na čele.
"... jmenuji se Harry Potter.