II. Mám ho v kuchyni

Poté jsem se odvážila promluvit: "Moc vtipné. Ale ta jizva má být ve tvaru blesku, ne runy Sowilo." zasmála jsem se snad trochu hystericky.

Podíval se na mě... no, ne jako na blázna. Spíše jako na složitý rébus, který není schopen rozlousknout. "Tušil jsem, že nejste hloupá. Nakonec, proto jsem si Vás vybral."

Pohled na mě byl určitě zajímavý. Bojovala jsem se svými emocemi. Bouřila se ve mě nedůvěra, strach, podezíravost,... ale také naděje. Kterou jsem rychle potlačila. Vždyť je to přeci hloupost, určitě si ze mě jen střílí - vždyť ni nemá brýle. Och, ano, brýle. Rychle jsem si je nasadila. No, ta jizva vypadala skutečně. A pak tu je ta věc s tím, že se, z ničeho nic, objevil u mě v pokoji za zvuku, který by se dal přiřknout přemisťování. Ale no tak, Angelo! To je hloupost. Ačkoli... Můžeme si jej vyzkoušet.

"Tak mi předveďte nějaké kouzlo." pobídla jsem ho hlasem roztřesenějším, než jsem chtěla.

Pousmál se na mě a vykouzlil světlo. Prostě zvedl ruku a nad ní se mu vznášela koule světla, asi dvacet centimetrů v průměru. Po chvíli ruku zase spustil a světlo zmizelo. Rychle jsem zamrkala. Vylekalo mě to, ale rychle jsem se uklidnila. Jen máloco mne dokázalo vystrašit. No, sice jsem teď věřila, že je čaroděj, ale něco tu přeci jen nesedělo.

"No, až na to - no, na to - že nemáte tu - no, tu - hůlku." Ano, byla jsem vyděšená, ale kdo by na mém místě nebyl? Navíc tu byla ta věc se záchranou světa a tak, no, prostě sranda.

Pohnul rukou tak, že se mu hůlka objevila v ruce. Asi ji měl skrytou v rukávu - chytré. Lehce s ní mávl a... No, opět se objevilo světlo. Tentokrát ze špičky hůlky. Akorát... Kdybych neviděla tu světelnou kouli vznášející se nad jeho rukou, asi bych si myslela, že jde o trik. Že má na konci hůlky žárovku.

"Dobře, fajn, věřím vám. Co po mně chcete?"

"Inu, jak už jsem říkal. Potřebuji Vaši pomoc při záchraně světa." řekl tak nevinně, že mi bylo hned jasné, že to říká schválně takhle neuvěřitelně. Ale nepřišlo mi, že by lhal.

"A jak si to představujete? Proč já?" Byla jsem ještě rozespalá, tak možná proto na mi jeho vyprávění dávalo smysl. Nevím. Ale teď jsem ráda, že jsem mu věřila. Možná mě to dostalo do nepříjemné situace, ale jsem ráda, že se svět změnil k lepšímu. Že mé děti budou šťastné.

"Nuže, to bude asi na dlouho. Nechcete vstát a dát si kávu, popřípadě čaj?" navrhl vychovaně.

Uvědomila jsem si, že si celkem nutně budu muset zajít do koupelny a to nejen kvůli čištění zubů. "Dobrá. Můžete jít, prosím, na chvíli do kuchyně? Já se zatím upravím." musíte uznat, že vzhledem k situaci jsem se chovala nadmíru slušně a nepanikařila jsem. Což mě samotnou překvapilo, asi v polovině ranního rituálu. A vyděsila jsem se. Do háje, mám v kuchyni Harryho Pottera! No, tak jdeme na to...