IX. Ranní slunce

Jedna trochu popisnější.. Dejte vědět, zda se líbí ;)

Ráno mě probudilo šimrání slunce na nose. Znáte ten pocit, když vás nečekané teplo začne prohřívat a zároveň se vám do očí opře světlo? Ten pocit, kdy cítíte to světlo všude, kam slunce dopadá a vytváří stezku tepla? Tak přesně tenhle otravný pocit mě vzbudil. Což bylo zvláštní, byt máme směrem na jih...

Prudce jsem otevřela oči. Kde to jsem? Můj mozek už se pomalu probral a já si rychle sedla, což nebyl úplně dobrý nápad, řekla jsem si, když se mi zatočila hlava. Byla jsem na nádherné, měkké a velké posteli z tmavého mahagonu s temně oranžovými nebesy. Prostěradlo bylo hebké, měkké a pastelově žluté. Obě přikrývky i polštáře (bylo jich pět) měly jemně broskvovou barvu. A bylo to tak měkoučké...

Rozhlédla jsem se po zbytku přehnaně velkého pokoje. Byly zde dvě velké, opět mahagonové, skříně, dva komody a po každé straně postele stál noční stolek. V rohu u okna, které zabíralo v podstatě celou stěnu, stál masivní stůl s pohodlně vypadající židlí, opět s temně oranžovým polstrováním. Dále jsem si všimla křesla a pohovky (opět v tmavě oranžové) u malého stolku.

Všechny kusy nábytku byly elegantní, nenásilně si podmaňovali prostor a nebyly nijak složitě vyřezávané, ač obyčejné se určitě nezdály. Jen tmavě hnědé dveře byly poznačeny zvláštními symboly.

Z postele jsem také mohla vidět, že stěny jsou krémové, jen s černým pruhem kousek pod stropem, na kterém, po tom, co jsem si ze stolku vzala brýle, byly vidět téměř neznatelné znaky run, které jsem jakž takž ovládala, a nějakých jiných znaků. Snad i egyptských? A ještě něco... Co jsem nedokázala rozeznat. Nějaké jiné písmo.

Podívala jsem se po své tašce, která v příjemném, uspořádaném pokoji působila asi jako pěst na oko. Již o něco pomaleji jsem se zvedla a začala jsem prohlížet skříně. Všechny byly odemčené a v žádné nic nebylo, ovšem při svém pátrání jsem také nalezla dveře do koupelny, čehož jsem okamžitě využila.

Koupelna byla laděná podobně jako ložnice, jen samozřejmě menší. Ale ne o tolik. Místnosti dominovala vířivka, do které by se pohodlně naskládalo šest lidí. Nalezla jsem i záchod (před kterým by se každý jiný záchod musel cítit zahanben, vzhledem k jeho designu) a u umyvadla kartáček na zuby s lístkem nadepsaným pro Terezii. Doufala jsem, že jsem tím myšlena já a přivlastnila jsem si ho, poněvadž jsem ten svůj zapomněla.

Vykonala jsem vše, co jsem potřebovala, a vrátila jsem se k tašce. Naskládala jsem věci do skříně, která mi byla sympatičtější - ano, obě byly stejné, ale každá na jiném místě! - a s upřímnou nadějí, že mě nikdo nepřijde navštívit, jsem se převlékla. Nebyla jsem si jistá, co si mám vzít na sebe, včera jsem - tedy, dnes - na sebe hodila jen rozumně teplé letní modro-bílé šaty. Ale dnes by to chtělo něco reprezentativnějšího.

Nakonec jsem na sebe natáhla lehký černý top bez ramínek, který se mi držel kolem krku, a bílé, lehké tří-čtvrteční kalhoty. S nejistotou jsem se ještě učesala, zkontrolovala jsem se v koupelně v zrcadle a vyrazila jsem ke dveřím. S nejistotou jsem je opatrně otevřela, ale nikdo za nimi nestál. Ostatní dveře v místnosti vypadaly stejně jako ty od mého pokoje. Stěny natřené na světle, pastelově modro ve mně vyvolávaly pocit klidu. Sešla jsem po černých kovových schodech lemovaných stříbrnými ozdobami (to asi aby se nikdo jen tak omylem nezabil, zasmála jsem se v duchu) a přemýšlela jsem, kam dál, když se ozvalo nejisté lupnutí. Přede mnou stálo zvláštní, troufnu si říci až strašidelné a odpudivé stvoření, které mi sotva sahalo do pasu. Překvapivě jsem se vedle něj cítila v bezpečí, jakoby nemělo sebemenší tendenci mi ublížit. To jsem ocenila. Mělo velké uši, hnědo-šedou kůži, bylo oblečené jen do bederní roušky...

"Domácí skřítek?" vyjekla jsem trochu poplašeně a zároveň nejistě. Česky.

"Xia vítat mladá paní. Xia paní Terezie odvést do jídelny." Promluvila naprosto bez přízvuku česky.

"Oh, dobře. A jsem Terka." prohlásila jsem následuje skřítku.