V. Lepší, než druhé

A... Další kapitolka! Budu vděčná za jakékoli komentáře

Nikdy bych nevěřila, že přemýšlet pod vlivem uklidňujícího lektvaru bude tak složité. Opravdu, nikdo mi to nikdy neřekl. Ale teď jsem potřebovala aktivovat všechnu svou zbylou mozkovou aktivitu a soustředit se. Tady šlo o hodně.

Na jednu stranu - mám tady rodiče, přítele, možná i děti, když bůh dá, a tam v minulosti... Budu sama. Nikdy jsem nebyla úplně sama, ale tohle by mě čekalo. Naprostá izolace. Samota. A kdybych zůstala, ani bych nevěděla, že jsem měla možnost ten konec zvrátit. Takže bych zemřela s klidným svědomím. Tak či onak, kdo ví, za jak dlouho má konec světa nastat? Zvláště, když kouzelníci žijí tak dlouho. A pokud Brumbál stvořil viteál, čas pro něj nehraje žádnou roli. Nejsem dobrodruh, o tom čtu jen v knížkách. Co bych asi tak mohla dokázat? Proč ve mě má takovou důvěru?

Ale, na druhou stranu, chtěla bych mít děti. A chtěla bych, aby vyrůstaly v bezpečí. Také bych chtěla, aby svět neskončil, samozřejmě. Trochu mi to připomíná tu báseň - skončí svět v ledu, nebo v ohni? Jako bych neměla na výběr. Nebo spíše, jako by svět končil a já jen čekala, jak. To se mi nelíbí. Měla bych se postavit problémům čelem, ne je obcházet. Vždy jsem zvládla všechno, co mi život přinesl. Nehodlám se teď skrývat jen kvůli tomu, že nějaký pitomec se snaží zničit svět. Nebo ovládnout svět. Sakra, vždyť ani nevím, co přesně chce. Musím se pak zeptat.

Raději budu žít ve strachu s očekáváním nadcházející smrti, nebo budu bojovat za lepší budoucnost, ovšem sama a s možností smrti? Nechci ani jedno, ale...

Dobře. Zdá se, že jsem přemýšlením strávila více času, než jsem zamýšlela. Přeci jen, uklidňující lektvar a tak... Když se to tak vezme, jsem ráda, že jsem ho vypila. Jsem díky němu racionálně uvažující. Nad věcmi, které by mě jinak přivedly do blázince. No, čas rozhodnutí. Tu-tu-du-dú-du...

Vrátila jsem se do kuchyně. Harry vzhlédl a podíval se na mě, ve tváři se mu zračilo očekávání. Vlastně to byla jediná a jen lehká emoce, kterou dával najevo.

"No... Očekávání pomalé a bolestivé smrti se mi nelíbí. Navíc, vždycky jsem si chtěla pohladit testrála."

Chvíli na mě jen doslova zíral. Asi jsem ho překvapila.

"Takže... Do toho jdeš?"

Naposled jsem zaváhala. "Přidej mě na seznam pasažérů."