VII. Vysoko. Moc vysoko

Tak... Já vím, že mi to dlouho trvá. Vlivem nemoci se mi nakupila práce do školy. Takže tak. Užijte si kapitolku ;)

Sešli jsme s Harrym dolů a ven z budovy. Nesl tašku s mými věcmi a já u sebe neměla ani mobil, ani peněženku, ani klíče. Opravdu jsem se musela už totálně zbláznit.

Harry zapískal. Upřímně, já pískat neumím, ale občas mám pocit, že jsem jediná.

Po chvíli jsem cítila vítr ve tváři a přede mnou se vynořila dvě... Inu... zvláštní stvoření. Čekala jsem, že testrálové budou úchvatní a tak, ale byli jaksi... Jiní. Cítila jsem z nich vyzařovat nepřirozenou energii. Jinak, vypadali jako normální koně, akorát byli celí vyhublí až na kost. Viděla jsem jejich kosti. Ew.. No, ale kůži měli nádhernou. Neměli srst ani hřívu a vyzařoval z nich chlad, ale ta barva, to nebyla obyčejná černá. Vyzařovala temný smutek, který byl ale úchvatný a krásný. Do té doby jsem si nedokázala představit smutek jako něco krásného, ale hle, bylo to přímo přede mnou. A bylo to nádherné.

"Terko." oslovil mě Harry a já se probrala z transu. "Ty je vidíš?"

"Ano. Ale nikoho jsem neviděla umřít, tak jak,..." nechala jsem větu viset ve vzduchu, slzy v očích nad vzhledem testrálů. Tak majestátní, tak smutní.

Harry se na mě zamyšleně podíval. "Tebe někdo..." začal, ale nedokončil. "Stačí prožít si silný traumatizující zážitek." Řekl na konec.

Probodla jsem ho pohledem. Snad se nechtěl zeptat na to, co si myslím.

Nabídnul mi ruku a pak mě lehce přehodil přes testrála. Byl vysoký, vyšší, než většina normálních koní. A já nikdy nejela bez sedla, tak jsem jen doufala, že to nebude problém. Byl jako kůň, akorát byl hubený a do zadku mě tlačily kosti. Také jsem si musela dávat pozor na křídla. Ale jeho kůže byla hladká a chladná, což bylo v horku letního měsíce příjemné.

Vyrazili jsme. Bylo to podobné jízdě na koni. Který má křídla. Mimochodem, ta křídla byla nádherná. Jako utkaná z tmy. Věřím, že i kdyby nás někdo mohl vidět, neviděl by nás. Ale byli jsem tak zatraceně vysoko... A udělala jsem jednu velkou chybu. Podívala jsem se dolů.

"Aaa!" vypískla jsem, když testrál zakolísal. A málem jsem sletěla rovnou dolů. To by nebylo příjemné. Naštěstí testrál jakoby mi četl myšlenky rozevřel křídla a začal jemně plachtit vedle Harryho. Bylo to svým způsobem příjemné, lehký vánek mne ovíval, výhled byl nádherný, měsíc v posledním tažení jen matně prosvětloval oblohu a hvězdy byly zas o kousek blíž. Kdybych se neustále neobávala pádu nebo budoucnosti, bylo by to mnohem lepší.

"Jsi v pořádku?" ujišťoval se Harry. Jako kouzlem jsem ho slyšela naprosto jasně a zřetelně. o, možná opravdu kouzlem.

"Ano. To jen... Kam letíme? Nemyslím, že touhle rychlostí budeme v Anglii moc brzy." podělila jsem se o své obavy.

Jen se usmál. Ten šmejd se usmál!

Když si všiml mého výrazu, řekl: "Na Šumavě je chata, kde máme momentálně základnu. Nikdo nás nebude hledat v srdci Evropy."

Dobře... To by šlo. Sama pro sebe jsem se ušklíbla. Šumava je super. Jak to myslel, že nás tady nikdo hledat nebude? Ano, jsme malý stát, ale tak,... No, pro tuto chvíli jsem to nechala plavat.

Cesta byla celkem dlouhá, trvala asi hodinu a půl. Pak jsme začali klesat. Neviděla jsem nic, než prázdný kus louky. Kde je ta chata?

Přistání bylo nepříjemné, ale když jsem slezla z testrála, a vše mě bolelo, nemohla jsem si pomoci, ale zajíkla jsem se. Byla jsem unavená, promrzlá a ztuhlá.

Harry mě vzal za ruku. "Pojď"

Bez protestů jsem ho následovala. Vedl mě... Jinam. Někam, co jsem ani nedokázala přijmout. Nechtěla jsem tam jít, ale Harryho ruka mě neúprosně vedla dál, přestože jsem ji už ani neviděla. Vlastně bylo všude bílo. Nemám ráda bílou. Vzbuzuje ve mně pocit zoufalství a bezmoci.

Pak jsem zaslechla hlas. Nový, neznámý a mužský. Zněl nádherně, jako harfa a vyšší mollové tóny klavíru. Jako stříbro, které se sype o sklo. Řekl jen jednu větu a já už jsem si jej zamilovala.

"Vítej v Jitřnické chatě, Terko."

A svět se kolem mě vyjasnil.