VIII. Chata ve tmě

Já vím, že přispívám dost nepravidelně, ale na moji obranu, snažím se. Zrovna mám takovou psací náladu, tak snad se bude líbit. Komentáře ocením ;)

Zamrkala jsem. A pak znovu, pro jistotu. Kde to jen jsem? Zdálo se, že se nacházím v jakési zahradě. Všude rostly podivné květiny, některé vypadaly jako nejpestřejší motýli a u jiných jsem se bála, že mě sežerou, když se přiblížím. Jedna dokonce vyzařovala nádherné zlaté světlo. Většina ale vypadala relativně obyčejně. Oh, počkat... Není to černá růže?

"Stůj!" zaslechla jsem jakoby z dálky ten překrásný hlas. "Bylo by opravdu nepříjemné, kdyby tě morta anabis roztrhala zaživa. Celá naše práce by přišla vniveč." zasmál se třpytivě. Zní to zvláštně, ale nevím, jak jinak bych jeho smích popsala. Prostě třpytivý.

Neměla jsem ani ponětí, co morta anabis je, natož proč by mě měla roztrhat zaživa. Ale typovala jsem to na tu nádhernou černou růži, ke které jsem se pomalu ale jistě nevědomky blížila a u které jsem si až teď všimla neskutečně nebezpečně vypadajících trnů, které... se chvěly v očekávání? Ou, to by asi nebylo hezké.

Urychleně jsem se vrátila k Harrymu a podívala se směrem, odkud přicházel hlas. Stál tam blonďák. Jakože ne normální blonďák, tenhle měl vlasy téměř stříbřité, bílé, platinové. Krom jeho vlasů jsem v temnotě noci toho moc nezahlédla. Měl bledou pokožku. Za ním, dále na cestě, se tyčil dům. Nebo tedy chata. Relativně velká chata. Detaily jsem neviděla, byla na to moc tma.

"Pojď." pobídl mě do té doby mlčenlivý Harry vedle mě. "Určitě už bys chtěla jít spát."

V odpověď jsem se zívnutím přikývla a následovala jsem ho do chaty.

Když jsme procházeli kolem bělovláska, jen se na nás díval s nezřetelným výrazem v očích. Byla jsem unavená, rozlámaná, rozrušená a tak trochu vyděšená, takže jsem na to ani nereagovala a šla jsem za Harrym.

Sundala jsem si boty, stejně jako on, a pokračovali jsme dovnitř. Chata byla zevnitř ještě větší, než zvenku. Nesvítilo se, jen matné světlo v Harryho dlani nás vedlo zšeřelými místnostmi, které vzbuzovali celkem přívětivý dojem. Vyšli jsme po schodech z obýváku a došli jsme do chodby. Potmě byla cesta nahoru opravdu nebezpečná a několikrát jsem málem zakopla. Přímo naproti schodům byly jedny dveře a po pravé straně další troje. Harry mě dovedl do těch prostředních vpravo a vešli jsme do velkého pokoje, který jsem si bohužel nemohla prohlédnout tak, jak jsem chtěla, vzhledem k temnotě. Zašátrala jsem po vypínači, než mi bylo řečeno, že je to zbytečné. "Tady žijí kouzelníci, Terko."

Položil mou tašku na zem a odešel.

"Děkuji." houkla jsem za ním, jak za sebou zavíral dveře.

Poslepu jsem si z tašky vytáhla pyžamo a vlezla jsem do prostorné postele s nebesy. Byla tak pohodlná a peřina se zdála být tak nadýchaná... Přesto jsem pochybovala, že hned usnu. Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek.

Jakmile jsem se však uvelebila, okamžitě jsem spala.