X. Stůl pro čtyři

Je to neuvěřitelné, ale další kapitola je tady! Užijte si ;)

Prošly jsme světle zelenou a béžovou předsíní a pokračovaly jsme skrze obývací pokoj, kde jsem si nemohla nevšimnout ohromného bílého piána, které nádherně kontrastovalo s temně rudou a černou místností, až do prosvětlené jemně pastelově oranžové jídelny. Nacházel se zde delší dřevěný stůl, pravděpodobně z dubu, čtyři stejné židle s měkkým polstrováním barvy medu a zahlédla jsem i podsvícené akvárium se spoustou pestrobarevných rybiček. Celá místnost byla prosvětlená ohromným okem, které se táhlo po jižní straně pokoje - vlastně to nebylo celé okno, došlo mi, když jsem si všimla prosklených dveří po pravé straně "okna".

Tři židle byly obsazené. Na jedné seděl Harry, na druhé platinový blonďák, kterému jsem ve vlasech zachytila i záblesk barvy a nějaká blondýnka, která měla vlasy podobné druhému muži.

Harryho jsem si mohla konečně prohlédnout až teď. Byl skutečně hubený a malý. Měl jemné rysy, které ale byly poznamenané zatvrzelostí a nepokojem. Vlasy se zdály být černé, ale spíše směrem do hněda, navíc to vypadalo, že má na hlavě vrabčí hnízdo. Byl oblečen do černého hábitu. Opravdu jsem nečekala, že hábit bude vypadat tak trochu jako těžké šaty s dlouhými rukávy, které vypadaly na muži dobře, a které se zapínali vepředu na knoflíky. K tomu patřil široký kožený pásek, černé lehké kalhoty a šedivé ponožky. Jeho oči byly opravdu jasně zelené.

Blonďák byl.. nádherný. Měl ostře řezané rysy, malý, ale aristokratický nos, vysoké lícní kosti a obličej do tvaru písmene V. S dlouhými vlasy po ramena sepnutými smaragdovou sponou vypadal paradoxně ještě mužněji. Měl na sobě také hábit, ale v tmavě zelené barvě, která ladila s jeho troufnu si říci až vílím obličejem. Neukazoval žádnou emoci, pokud jsem mohla posoudit. Snad jen... Pohrdání.

Dívka byla také moc krásná, ale zvláštní. Cítila jsem z ní něco, co jsem ještě z nikoho necítila. Měla na sobě ženskou verzi hábitu a na rozdíl od mužů postrádala kalhoty i ponožky. Její hábit byl světle modrý seděl na něm fialový - ano, opravdu fialový - motýl. Živý. Byla podobná světlovlasému muži, vedle kterého seděla, akorát měla protáhlejší obličej, zasněný výraz, obrovské oči a... Našpičatělé uši? Páni... Jako elfka. Inu, vypadala jako elfka. Její dlouhé vlasy, které jakoby zářily, byly jemné, kousek pod pas a zdálo se, že si s nimi pohrává neviditelný větřík.

Chvíli tam jen seděli a zírali na mě. Sice mi to dalo čas si je pořádně prohlédnout, ale zároveň se mi to nezdálo úplně příjemné a slušné. Odkašlala jsem si.

"Dobré ráno." pozdravila jsem s nejistotou. A strachem. Anglicky, samozřejmě. Do háje, vždyť jsem je za prvé ani opravdu neznala, za druhé, pokud to skutečně byli čarodějové, o čemž jsem jen sotva mohla pochybovat, tak mě mohli mávnutím hůlky proměnit v ropuchu, za třetí, nemohla jsem se odsud jen tak dostat a za čtvrté, no, zjevně jsem před sebou měla dost nejistý a možná i nepříjemný úkol. Jak jsem s tím vším jen mohla včera souhlasit?!?

"Dobré ráno Terko." odpověděl mi Harry. "Tohle" kývl na zbytek osazenstva. "jsou Draco Malfoy a Luna Láskorádová."

Brada mi spadla až někam pod podlahu, když mi došlo, co vlastně říká. Luna i Malfoy mi pokývli hlavou a vyčkávavě na mě hleděli.

"Jste ještě krásnější než jak jsem si vás představovala." vyhrkla jsem. A okamžitě bych si za to dala facku.

Malfoy pozvedl obočí, Harry vypadal, že opravdu neví, zda se má smát, nebo ne, a Lenka se jen zasmála. Lenčin smích byl osvěžující jako letní vánek a zároveň jaksi stříbřitý. Bylo to krásné, svým způsobem jsem byla ráda, že jsem ji rozesmála.

Po chvíli se ozvala Xia: "Co si paní Terka přát k snídani?"

Já se jen usmála, sedla jsem si na volnou židli vedle Harryho a požádala jsem o ovesnou kaši s banánem a jablečný džus. Xia mi s velikou radostí vyhověla a já se s hladem vrhla na jídlo.

Ovšemže na mě všichni přítomní zírali, jak jsem se ládovala, ale bylo mi to jedno.